PH napsal:

Děkuju za milé cvičení – pracuji na sobě již delší dobu, takže jsem si vlastně už něčím podobným prošla několikrát. Upřímně jsem teď ale trošku zmatená – vyšla mi 2, jsem tedy země.
Očekávala jsem jakýsi střet se sebou samotnou, se svými chybami, které si ještě nepřiznávám… ale závěr mi vyzněl tak, že z toho co se mám naučit – dělám vlastně všechno správně?
Nechci tu vypisovat nějaké romány tak to zkusím stručně: Po velkých karambolech se mi doslova rozsvítilo cca před třemi roky, kdy jsem se hodně začala zajímat právě o zákon přitažlivosti. Pocit, že v životě neexistuje nespravedlnost, ostatní nejsou strůjcem mých problému, mi přinesl obrovskou úlevu a ve všem co mi přichází hledám nějaké ponaučení. Samozřejmě občas se vztekám a nadávám, ale pořád VÍM, že se to neděje jen tak… jen si občas zanadávám, proč mi nemůže dojít dřív co a jak mám dělat a tak dlouho tápu. Přijímat svoje negativní stránky, uvědomovat si vlastní chyby – troufám si tvrdit, že si umím přiznat chyby, říct je před druhými nahlas je sice nepříjemné, to už je věc druhá – ale žije se mi tak líp. A teď k tomu, co mě sem vlastně zavedlo – nedávno mi zjistili sníženou funkci štítné žlázy, hledala jsem tedy duchovní příčiny. A ano všechno to naprosto logicky zapadá – jen chci, chci, chci…
Už dlouho se trápím ve vztahu, uvědomuju si, že jsem hodně byla zaměstnaná tím – abych si lásku „zasloužila“ a snažila se být co nejlepší, občas mě hodně trápí jaká jsem. Když se nad tím zamyslím zcela upřímně – láska z mé strany je typu „miluju protože“. Konkrétně miluju protože, mě miluje takovou jaká jsem, se všemi mými chybami – a můj typický chybný vzorec zní „jakmile někdo zjistí jaká skutečně jsem, přestane mě mít rád“, kdežto můj přítel moje chyby toleruje. To jsem se na oplátku snažila dát já jemu – toleranci, porozumění, empatii, pochopení, podporu – toužila jsem po harmonickém vztahu bez žárlivosti, hádek, kde si dva lidi umí promluvit společně o problémech a vyjdou si vstříc. A měla jsem dokonce pocit, že se nám to daří… a problémy jsem NEVIDĚLA, nechtěla VIDĚT. Náš problém je ten, že náš intimní život je na bodu mrazu – přítel o mě nestojí jako o ženu, dnes mám pocit, že mu nahrazuju matku. Bez přehánění bych mohla spočítat naše chvilky intimity na prstech a to za 4 roky vztahu. Jsem vyprahlá, zoufale toužím po pohlazení, po laškování ve vztahu, flirtu, po pocitu že jsem pro partnera sexy, přitaživá. Přijdu si na jednu stranu jako sobec – našla jsem v tom totiž „miluju jestliže“ – o mě budeš stát jako o ženu?
Nějak se teď nemůžu odlepit z místa a nevím na co se soustředit. Na hledání svých chyb? Nebo naopak na to abych se přestala obviňovat? Nebo zase naopak litovat? Děkuji za jakékoli popostrčení kupředu…